Prostopášný a čilý noční život hýřivých a bezesných pařížských čtvrtí je tím pravým lékem na naši ubohost. Zástupy špinavých a necudných prostitutek lákají noční návštěvníky svým mrtvým pohledem, drogové království nelítostných prázdných lidských trosek vábí novým světem bizardního opojení a v bohatě zdobeném, smaragdy vykládaném vstupním parteru baldachýnových neřestí nás lacinými triky neotřele vítá metalová madamme, jež v každém z nás probudí chtíč démonické dekadence

Proč tak pravdivě rouhačský úvod? Odpovědí je bezesporu nové album francouzských bídníků MISANTHROPE, kteří již se svým šestým testamentem zatoužili podepřít chátrající hradby nevkusu poddaných darmožroutů. Symbolistický výklad názvu zbrusu nové dávky metalového pokrmu přenechám fantazii vašich mozkových závitů. Pravdou však je, že označení nové řadovky pálí do chladných očí reklamní silou koncentrovaného alkoholu. Zpupnost a rebelství těchto šesti sodomních bardů se s přibývajícími léty drží zuby nehty staré osvědčené linie těžkého kovu, ale jistě bude mezi příznivci větší či menší dav posluchačů, kteří svým zvídavým sluchem pozorují pomalou, ale postupnou degradaci jednotlivých diskografních kusů. O to hlubší bude sonda „Sadistic Sex Daemon“.

„Moulin Rouge“ otevírá brány své zvrhlé zábavy a roztáčí první kolotoč vířivých kytarových explozí. Neuvěřitelně hutný zvuk kytarových aparátů je tentokráte pořízen výhradně v dílnách galského kohouta, který vystřídal zkušené ruce na mixážním pultu severského studia Fredman, jenž bylo hřejivým přímotopem pro studené kytarové struny minulých nihilistických počinů. A že se dočkáme hloubkového vrtu, končícího až u pekelného zemského jádra, nemůže být ani na chvíli pochyb. Pronikneme všemi metalovými kytarovými podložími různého složení a konzistence, od pevných powermetalových výkvětů, jenž určují základní dynamiku jevištního děje, přes trashové kaverny, záludně vybízející k ostrému odsouzení legatové „bathoriky“, až po kompozity laděné deathmetalovým vyšinutím, či snad blackovým čištěním basových strun. Co je navíc nepsaným pravidlem francouzských metalových hudebníků posledních let – skutečná zručnost při interpretaci a schizoidních ekvilibristikách kytarové a baskytarové tóniky, která je světelným paprskem pronikajícím skrze bariéru hustých korun starého, avšak zdravě dýchajícího hvozdu.

Schopní pouliční umělci okouzlujícího Montmartru, dere se na mysl při výstavbách jednotlivých skladeb. Vždyť na hrubé plátno, které je pečlivě produkčně očištěno od nečistot a veškerých nežádoucích elementů, je nakupena přehršel barev zmíněné kytarové školy, vytrhávající stránky tabulatur konce minulého století, a tyto hrubé črty vypovídají téměř vše o pravé podstatě metalové tvorby, hrubé, syrově harmonické a přece tak jemně střízlivě protkané jemnými tahy tvořivé a vynalézavé ruky. Výsledný obraz je pak dotvořen „vhodně dokreslujícími podrobnostmi“. Jak jinak nazvat detailní prokreslení polyzvukovými samply a klávesovými náladami, které mají sytost přírodních barev, ale při první jarní přeháňce jejich plná paleta odtéká v jednolitém nehomogenním proudu a zůstává pouze šeď podkladních tvarů. Chorobné sny však vždy jasně utkvívají v paměti a svět misantropních pasáků hudebních not je proto melodikou nasycen i zde – ve zvonkohrách ohlušující vichřice, v klavírních vlnách čárkovaných oktáv, vzdáleném sboru podmořských nymf i zvukovém hávu klávesového rejstříku.

Nářek z Bastily, zlomený hlas odsouzence frázovaný s minimální intonací, dodává nahrávce onu lyričnost hlubokého lidského úpadku. Je však v mnoha pasážích kreativní a především melodické instrumentální linky dosti stereotypní a statický a sráží výsledný efekt energických kompozic. Některé party přímo vybízejí k čistému zpěvu nebo alespoň umně tónovanému vokálu, který by je vyzdvihl do výšek, ze kterých shlíží jen vyvolení. Ale MISANTHROPE, jak se zdá, nehledají dveře, za kterými stoupají ne příliš používané schody na křižovatky hudebních obětin. Nekoná se žádné absurdní drama, ani progresivní rej čarodějnic. Toto je žhavá realita současné tvorby prokletých básníků – nebouří davy nekonvenční revoltou, ale spíše rozpaluje klasickou duhu pekelného klimatu. Ke dvěma šestkám, charakterizujících toto album, by se hodila jistě třetí. MISANTHROPE jsou však až nezdravě otevření a srdnatě upřímní, tak proč jim tu radost tiše nezávidět …